Jenže divoké mám koně…

Vladimír Vysockij.jpg
„Byl to geniální člověk,“ „Zpíval o tom, co jsme všichni prožívali,“ nebo „Vysockij, to jsme prostě my.“ Toto uslyšíte z úst mnoha Rusů, kteří se na moskevském Vagaňkovském hřbitově scházejí u hrobu herce, zpěváka a básníka Vladimíra Semjonoviče Vysockého.

Budoucí geniální autor se narodil v Moskvě 25. ledna 1938 v rodině úředníků. Jeho nejoblíbenější hračkou byla pistole. Ještě více než zbraň a sen stát se důstojníkem jej ale okouzlovaly příběhy tatínkových spolubojovníků z 2. světové války.

Nad fortepianem

Rodiče se rozvedli ještě za jeho ranného dětství. Na začátku druhé světové války odjel s matkou na Ural do městečka Buzuluk (v roce 1942 zde vznikl 1. československý samostatný polní prapor pod velením Ludvíka Svobody). Ale ještě během války se vrátili do Moskvy. Léta 1947 až 1949 prožil malý Voloďa v německém městě Eberswald, kde sloužil otec Semjon ve „vojenském městečku“.

Tam se jej ujala druhá otcova manželka, která mu zaplatila hodiny hry na fortepiano a později v Moskvě navštěvoval dramatický kroužek. V této rodině pobyl až do roku 1955, kdy se vrátil k mamince a nastoupil na stavební fakultu Moskevského institutu, kde vydržel pouhý jeden semestr. Byl totiž obletován múzami a táhlo ho to k divadlu. Opravdu to dotáhl do dokonce a absolvoval hereckou školu Moskevského uměleckého divadla (MCHAT).

Expresivní Hamlet

Muž s charakteristickým chraplavým hlasem byl následně po čtyři roky až do 26 let členem Divadla A. S. Puškina a Divadla miniatur. V roce 1964 dostal „lano“ do nově vzniklého avantgardního divadla Na Tagance. Tam se prosadil v několika ceněných rolích, zvláště Shakespearova Hamleta nebo Brechtova Galilea. Jeho kolegyně Alla Děmidová charakterizovala jeho způsob hraní slovy: "Razantně vybíhal na scénu, bílý jako smrt, nikoho si nevšímal a absolutně se soustředil na to, co dělá, na to že musí dohrát do konce. Ne dohrát, dožít do konce. A to bylo geniální. Takhle se má Hamlet hrát, ale tak se hrát nedá." Sám Vysockij se více cítil hercem než zpěvákem, ale právě zhudebněné básně dnes Východoevropany oslovují nejspíš o něco více než jeho role na divadle.

Asi první regulérní píseň napsal v roce 1961, jmenuje se Tetování. Za svého učitele považoval o čtrnáct let staršího písničkáře Bulata Okudžavu. Vladimír svou tvorbu nejprve opíral o parodie městských legend a folklor ulice, psal i hudbu pro divadelní představení a v tvorbě se inspiroval také politikou a osobním životem.

Manželství

Nezkrotitelný bard se nechal spoutat celkem třikrát. Jeho první manželkou se stala Iza Žukovová, v druhém manželství s herečkou Ludmilou Abramovovou se narodili synové Arkadij (1962) a Nikita (1964). Ani tyto závazky nebránily Vladimírovi, aby se zamiloval do Francouzky ruského původu Mariny Vladyové, kterou uviděl ve filmu. Vladyová se pohybovala v uměleckém prostředí spolu se svými třemi staršími sestrami už v útlém věku, neboť oba její rodiče, ruští emigranti, byli umělci: matka primabalerína a otec operní zpěvák. Od dětství navštěvovala baletní školu, tančila jako sboristka na jevišti pařížské Opery a dabovala dětské herce v zahraničních filmech. V+M k sobě našli cestu a v roce 1970 svůj vztah zpečetili manželstvím. Vlastně si byli podobní, Vladyová předtím prošla náručím dvou mužů Jean-Clauda Brouilleta a herce Roberta Hosseina (představitel Jofre de Peiraca v sérii o Angelice) a z těchto dvou vztahů si odvedla tři syny. Sovětský establishment nerad takové soukromé zvraty publikoval a o jejich předešlých dvou manželstvích se proto veřejně nemluvilo.

Marina Vladyova v 70. letech.jpg
Marina Vladyová

Zakázaný a zničený

Oficiálně žádné nahrávky Vysockého písní na gramofonových deskách nevyšly a nehrály se ani v rozhlase. Mnozí je ale znaly a rozšiřovaly tajně na magnetofonových páscích. Byl snad nejžádanějším ruským „hlasem“. Autoři animovaných epizod Jen počkej… chtěli, aby vychytralého vlka daboval právě Vladimír. To se u nejvyšších nepotkalo s pochopením. I tak se Moskvana do jednoho dílu propašovat podařilo. Vzpomínáte, jak vlk ležérně šplhá po laně na zajícův balkon, přitom si píská a notuje popěvek? To je hlas a melodie Vysockého. Traduje se, že svým obdivem k Vysockému se netajil ani tehdejší všemocný vládce Leonid ljič Brežněv, přesto pro něj nehnul prstem. Když si představitele tzv. zpívané poezie přála slyšet Brežněvova dcera, pozval ji prý k sobě do bytu na malý improvizovaný koncert, který celý proplakala. Jeho rozervanost dobře charakterizuje píseň Koně k nezkrocení, ve které zpívá: Jenže divoké mám koně, koně k nezkrocení. Sotva už dožiju, sotva už dozpívám. Tak ještě je napojím, ještě pár slov připojím, ještě alespoň na chvíli na kraji postojím.

Vlk zpival hlasem Vladimira Vysockeho.jpg
i vlk zpíval hlasem Vysockého

V polovině 70. let všeho došlo vrcholu a Vysockij hledal záchranu v alkoholu a prášcích. Byl obrovsky tvůrčí, alkoholové excesy ovšem byly čím dál častější. Boj s démonem prostě nezvládal. Bylo mu teprve 42 let, když 25. července 1980 zemřel u svého bytu na zástavu srdce. Na pohřbu, konaném během moskevské olympiády, se sešly statisíce lidí. První básnická sbírka Zaklínač hadů byla vydaná v Moskvě až čtyři roky po jeho smrti. Obsahovala lyrické i epické básně sebrané na základě zvukových zápisů a rukopisů, které nakladatelství poskytla Marina Vladyová.

hrob Vladimíra Vysockého.jpg
hrob Vladimíra Vysockého

Text: Jakub Kratochvíl, Foto: Archiv

 

 

Jakub Kratochvil.jpg

Jakub Kratochvíl (*1978) Klobučan, absolvent VOŠ publicistiky v Praze (2003). Blíže se zajímá o publicistickou formu orální historie a non-fiction. Spolupracoval s časopisem Naše rodina, Radiem Proglas, Katolickým týdeníkem nebo olomouckou redakcí MF Dnes. Vlastním nákladem vydal knížku medailonů zemřelých valašskoklobouckých duchovních Příběhy mužů s kolárkem (2005) a společně s bratrem Milanem je spoluautorem biografie Josef Balejka-valašský rytíř nebes (2009). Od roku 2006 pracoval v tiskovém středisku České biskupské konference. V současnosti pracuje v Olomouci pro občanské sdružení Středisko SOS pro vzájemnou pomoc občanů. Je ženatý a žije v Lutíně u Olomouce.